Úsměv to nesmí nikdy vzdát
Nezapomněli jsme být fajn. Jen máme strach, že když se na někoho
usmějeme jako první, ukážeme slabost. A je to naopak - kdo se umí usmát a
úsměv vrátit, ukazuje svoji sílu.
Úsměv to nesmí nikdy vzdát
Byla to
dlouhá cesta. Ale nakonec jsem zvítězil.
Snažili se mě s mojí malou rozdělit, ale já se nedal. Ne, ne, ne.
Úsměv to nesmí nikdy vzdát.
Začalo to
hned, sotva jsme vykoukli na svět. Pusa do podkovy, křik na celý kolo. Ovšem,
na tom mi ještě nic zvláštního nepřišlo - novorozenec přeci musí hlasitě brečet,
aby dal celýmu světu najevo, že je v pořádku. Podezření jsem začal mít až
pozdějc. Třeba tehdy, když moje malá byla v mateřský školce v karnevalový masce
kašpárka tím vůbec nejsmutnějším kašpárkem v celý historii karnevalových
kašpárků. Nebo v čekárně u doktora, kdy jen seděla a seděla na židli,
klátila nožkama a ani nezašeptala.
"Pojď se
proběhnout." Anebo: "Umaž se od bláta." Příště zas: "Zasměj se nahlas." Hecoval jsem a hecoval, přemlouval a lákal, a
když to už už vypadalo, že koutky mi jdou konečně nahoru, vždycky se něco stalo
a pusa byla zpátky do podkovy. Tak jsem si konečně vyndal z uší pecky
s mojí oblíbenou muzikou a začal si dávat pozor, co se to kolem nás děje.
"Nesmíš, nemůžeš, neumíš, nezvládneš to,
ublížíš si, nechoď tam, nemluv. Nikdo na tebe není zvědavej, nebude se ti tam
líbit, zkazíš to, nikoho nezajímá, co říkáš. Nikdo ti nepomůže." Poprvé
v životě se mi chtělo brečet. A tak jsem byl malý, menší, ještě menší,
nejmenší; až jsem se skoro ztratil. Chtěl jsem se zvednout a zařvat: " Haló, já
jsem tady!", ale kladivo výchovný metody bušilo do kovadliny důvěřivý dětský duše dál a dál a přibíjelo
na tvář mojí malé jednu podkovu za druhou.
Když už
jsem pomalu nevěděl, jak horce umí hřát ten žlutej punťa tam nahoře na obloze
anebo jak jemně umí pohladit vítr, a vypadalo to, že na mě moje malá úplně
zapomněla, tak právě tehdy, v tu smutnou, osamělou, skoro už beznadějnou
chvilku jsem to ucítil - zacukání koutku. Nejdřív pravýho, jen tak lehce,
opatrně, pak i levýho, odvážnějc, silnějc, až jsem zase po dlouhejch tejdnech
čekání uslyšel její smích. Náš smích!
Vykoukl
jsem na svět, pár vteřin jsem si musel zakrejvat a mnout oči, jak jsem si odvyk´
dennímu světlu, ale rychle to přešlo a já se nedočkavě rozhlíd´ a hned jsem pochopil - moje malá odešla
z domova, osamostatnila se, udělala se pro sebe a konečně se mohla
svobodně nadechnout. A tím nás oba zachránila. Radost ze života byla celou tu dobu se mnou v ní, jen jsme nemohli ven.
A pak už mě
nešlo zastavit.
"Mužeš, umíš, zkus to, zvládneš to,
neublížíš si, jdi tam, povídej si, mluv. A poslouchej."
Byl jsem
všude, kde jsme se objevili. Doma, na ulici, v práci, v autobuse, v restauraci,
dokonce i v tý velkým obloukem obcházený čekárně u doktora. A všude jsem
nám otvíral dveře. A probouzel svoje příbuzný. Jasný, lidi kolem se nejdřív bránili,
pochybovali, prohlíželi se, jestli na nich není něco směšnýho, pátrali po
stopách bláznovství v dalším chování mé malé, protože sami málem dočista
zapomněli, jak je fajn se smát a že úsměv nic nestojí a tolik
dává. Až konečně uvěřili a přidali se k nám. Přitahoval jsem všechny, nejvíc ale staroušky
a děti, které
se na nás lepily jako vosy na bonbón. A odpuzoval nemoce. Protože, a nemusíte mi věřit, od tý doby, co si mě
moje malá zase zavolala zpátky, nezastonala. A dneska už se tohle kouzlo
snažíme předávat i jejím "dvěma malejm" :)
Ovšem, že přichází i těžší chvíle, někdy jsou i hodně na prd, ale já ´sem pořád tady, připravenej se kdykoli o svý místo na slunci porvat. A zvítězit. Vždyť víte - úsměv to nesmí nikdy vzdát.