Radost a smutek mají tisíce podob (má maturitní písemka, r. 1998)

Úplně přesně si vybavuji pocit, který jsem měla ještě i nějaký čas po tom, co jsem odmaturovala - ať už jsem šla jen tak po ulici, jela metrem, nakupovala v obchodě, čekala na autobus, byla jsem si jistá, že všichni okolo musí vědět, že jsem právě teď složila na výbornou zkoušky z dospělosti, a vidí, že mi patří svět, leží mi u nohou a čeká výhradně na mě. To zdání vydrželo jenom pár dní, ale i tak to stálo za to :-)

Radost a smutek mají tisíce podob (vypravování - maturitní PP z ČJ)

            Nemocniční chodba byla ještě mokrá od toho, jak se jí před malou chvílí dotýkala slizká ruka všudypřítomného koštěte s hadrem. Kolem byla cítit dezinfekce a odněkud zdáli se ozýval rachot vozíku převážejícího pacienta. Ve spěchu jsem minula několik zavřených dveří, až jsem konečně zůstala stát před jedněmi z nich. Ruka pomalu spočinula na chromované klice a na malý okamžik zapracovala jako vodič. Celým tělem mi projel ledový chlad, chlad, který se v minulých dnech a týdnech stal téměř mou neoddělitelnou součástí. Chtěla jsem otevřít a vstoupit, ale náhle jsem nemohla. Moje tělo bylo lapeno v imaginárních kleštích.. Ten pocit byl natolik sugestivní, že stačilo jen natáhnout paži a dlaň by se dotkla studené oceli. Tam, za těmi dveřmi, na jednom z oněch bíle povlečených lůžek, ležel můj děda. Myšlenka na něho mě přenesla o 24 hodin zpět. Opět jsem brala zvonící telefon, opět jsem slyšela vystrašený hlas právě službu konající zdravotní sestry.                                                                                                                                "Slečna Nezavdalová? To jsem ráda, že jste to vy. S vaším dědou to nevypadá dobře. Dnes už sem nechoďte, nepustili by vás, ale zítra, zítra určitě přijďte."

               A tak jsem tedy přišla - vystrašená, klepající se... a zbabělá. Ano, zbabělá. Bála jsem se odstranit tu poslední překážku, která nás dělila - mě a dědu. Bála jsem se toho, co za ní možná uvidím. Bála jsem se slz, jež se mi draly do očí, a bála jsem se svého strachu. V onu chvíli bylo mým největším přáním odejít a uchovat si dědovu tvář tak, jak jsem si ji doposud pamatovala. Veselou, usměvavou, vstřícnou.

                Náhle se chodbou rozezněly čísi kroky a já se vrátila do reality. Netoužila jsem po tom, aby mě v mé slabosti někdo spatřil - kdokoli, byť i cizí člověk. A tak jsem najednou stála na druhé straně dveří.                                                                                                                      Šest párů očí se s nadějí podívalo na mou postavu, avšak jen jednomu bylo dopřáno proměnit doufání ve skutečnost. Štěstí, jež se odráželo v modrém pohledu mého dědečka, zahnalo všechny rozporuplné pocity. Zůstalo jen potěšení z vlastní přítomnosti, potěšení pramenící z našeho setkání, potěšení z toho, že ještě můžeme. Přestala jsem vnímat bledost jeho obličeje, pohublé rysy tváře a propadlé lícní kosti. A tehdy mi bylo jasné, že ať se stane cokoli, mé přání bude splněno. Dědův obraz v mých vzpomínkách bude zachován jasný a radostný.

                 Pomalu jsem došla až k posteli a opatrně se na ni posadila. Naše prsty se propletly a propletly se i naše duše. Trvalo dlouho, než padla první krátká věta, ale srdce obou už si vlastně to nejdůležitější řekla beze slov. A pak se dědovy oči změnily a odhalily onu pravdu, kterou si moje rodina nechtěla přiznat.                                                                                                                                                 "Umírám. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, možná den, dva, ale rozhodně ne déle."                                                                              Křečovitě jsem sevřela jeho dlaň, ale než jsem stačila promluvit, pokračoval.                                                                                                   "Nic neříkej. Člověk takovou věc pozná. Ne, prosím, neplač."                                                                                                                                 Snažila jsem se, strašně moc, ale nešlo to. Slzy se mi tlačily ven a nic nedaly na mou vůli. Bylo jich tolik a tak dlouho musely setrvávat v ústraní, že nyní, když dostaly příležitost, hodlaly ji plně využít.                                                                                                          "Nemůžu tady jen tak sedět a nic nedělat," řekla jsem. "To prostě nedokážu."                                                                                                    A tenkrát mi setřel slané kapky z tváří a řekl slova, jež si navždy uchovám v paměti.                                                                                     "Uvědomuji si, že svým odchodem způsobím tobě a celé rodině hodně bolesti. Ty se ale nesmíš ponořit do smutku. Teď dobře poslouchej, co ti povím. Není na světě nic horšího, než když se člověk sám lituje. Nakonec se skutečně stane politováníhodným, ale to už ho nikdo jiný neutěší. A dál. Pokud si budeš myslet, že jsi na samém dně, rozhlédni se pořádně kolem sebe. Vždy se totiž najde někdo, kdo je na tom ještě hůř. A pak jdi a pomoz mu. Budeš si to pamatovat?"                                                                      V tu chvíli jsem mohla jenom přikývnout.                                                                                                                                                                 Opustila jsem ho, díky laskavým sestřičkám, až dlouho po konci návštěvních hodin. Doma jsem ten večer přemýšlela nad jeho radami a snažila se je skutečně pochopit.

                     Druhý den děda zemřel. Jeho odchodem jsem ztratila nesmírně blízkou osobu, s jeho životem odešla i část mého dětství. Smutek trval dlouho a také nyní, když píšu tuto práci, se bolest vrací. Zároveň s ní však přichází i radost. Těším se z toho, že právě já jsem mohla být vnučkou takového člověka, že právě mně bylo umožněno posbírat alespoň nepatrný zlomek moudrosti, jež se v tomto muži skrývala.                                                                                                                                                                                                             Má radost a můj smutek mají v této chvíli podobu smrti.